Černobílé nesmysly

Mám ráda barvy; jasné barvy obzvláště. Ujíždím na zelené, při pohledu na jakoukoli svěží "zeleninu" musím zvolat "jééé" :-).

Chápu, že nordický styl bydlení má praktické i estetické výhody, i to, že se někomu čistý bílý vzhled líbí a uklidňuje ho. Mě naopak silně zneklidňuje. Začne se mnou cukat těžko ovladatelná touha tu prázdnotu zaplnit. No jo, no..., jsem prostě "něcotrysk", co chvíli neposedí. A taky bývám nervózní z toho, že už jen svou přítomností ten nevinný prostor začunčávám :-).

Kamarád Jirka mi jednou řekl: "To je taková úleva si od tebe půjčovat knížky. Jsou tak odrbané, počmárané, podtrhané, pocákané, že je můžu číst v klidu beze strachu, že je zašpiním." :-) A tak je to i se mnou a ne-nordickým stylem.

Přes to všechno i ze mne  nějaký ten černobílý nesmysl občas vypadne:

Černobílý úlevný chaos... :-)

Pták Ohnivák

To bylo první, co mě při pohledu na ušitý top deky napadlo.

A tak jsem to potuplovala zářivě žlutým zadním dílem, nedávala jsem žádnou výplň, jen fleece, který hází nádherná prasátka :-)

Není to velká deka, ale je moje :-) První, kterou jsem si ušila sama pro sebe.

Možná září až moc, ale to se nedá nic dělat – je to totiž deka protidepková, únorová, listopadová… Zkrátka deka pro dlouhé panelákové zimní večery, koukání na ni je tak trochu jako koukání do hořícího krbu :-)

Včera pro mne začalo jaro – vonělo ve vzduchu, tak si pomalu chystám látky pro deku na jarní dny... 

Kobercový nálet na rýžová pole

Starší sestra Zmrzlináře vznikla začátkem loňského listopadu. Protože to měl být vánoční dárek pro Toma, nesměl 14 dnů do obýváku :-).

Hlásila jsem, že mu šiju deku, jenom nesměl vědět jakou, aby to bylo překvápko.

Povedlo se, on totiž do vánoc stihl zapomenout, že jsem mu nějakou deku šila :-). Dokonce pochtíval Puntíkovku, ale když pak pod stromkem našel „Rýži na kari“, tak po ní už ani nevzdechnul :-). Proč zrovna „Rýži na kari“? Když jsem se ho ptala, jak si tu deku pojmenuje, tak dlouho váhal a nakonec řekl: Když mi to nejvíc ze všeho připomíná rýži s tím žlutým kořením… 

Jenže já na vaření moc nejsem a nazvat příspěvek na blogu „Rýže na kari“ by bylo hodně zavádějící, tak deku překřtívám podle zadní strany na Kobercový nálet a tu rýži mu tam teda nechám. 

I když... Že by název „Kobercový nálet na rýžová pole“, byl zavádějící méně, to se tedy opravdu říct nedá… :-) 

Amatéři se pouštějí do skalky...

V roce 2015 jsme koupili chalupu. Na její zahradě stála kamenná zídka.

Když kolem ní rozkvetl fialový koberec, mohli jsme na něm oči nechat. Ale ta krása trvala jen 14 dnů. 

Nejprve jsme v zápalu nadšení (a taky z důvodů bezpečnosti, protože zídka byla docela vachrlatá) svah trochu odkopli a kameny provizorně položili jen tak na plocho. Typická začátečnická chyba :-).

Loni na jaře jsme se pustili do další etapy. Když jsem hledala na internetu poučení, jak se buduje malá skalka, základní rada zněla: Vyčleňte si na to 3 víkendy.

Pche! To musí být za víkend hotové! … Ehm… po zkušenosti i má základní rada zní: VYČLEŇTE SI NA TO ALESPOŇ 3 VÍKENDY! :-)

Určitě tehdy, budujete-li ji na kamenité půdě nebo jako my v podstatě na nenápadně se tvářící trávou zarostlé dávné skládce stavebního odpadu. Byla to fuška. A těch  zbytků nádherných starých kachlí, co jsme našli! Škoda, že se téměř okamžitě rozpadaly. Ale díky takovému podkladu má skalka postaráno o drenáž i dodávku minerálů :-).

Moje představa byla – vybudujeme skalku, abychom  využili krásné velké kameny z výkopů kolem chalupy.

Výsledek? Ale jo, velkých kamenů jsme se zbavili, ale objevila se objemově možná i větší hromada malých kamenů, které stejně skončily v kontejneru a na skládce.

Uvidíme, kolik rostlin přežije letošní tuhé mrazy. Muškáty určitě ne, i když se držely statečně a díky vynikajícímu přírodnímu hnojivu - drcenému čediči - bez jakéhokoli dalšího hnojení kvetly nepřetržitě od května až do začátku listopadu. 

Na jaře se určitě zajedeme inspirovat do Arboreta Makču Pikču Paseky, kde nakoupíme nejen rostlinky, ale hlavně další zásobu čediče - celé arboretum je založeno jen a pouze na něm.