Vyšívání

 

Pravidelně sleduji stránky Jenny of Elefantz plné jednoduchého životního stylu a něžných výšivek. A taky mě baví její občasné fotky prachobyčejného australského krmítka plného barevných papoušků :-). 

Dlouho jsem nevyšívala, myslela jsem, že to moje oči neutáhnou, ale v karanténním depkózním čase se jejímu návrhu "dýchej" nedalo odolat. 

Jenže každý obrázek má mít sourozence...

a tak následoval vzor... hm... "kveť a rosť"? 

No... ještě, že jsem to vyšívala v angličtině :-)

Bedly

Inspiraci jsem načerpala loni při říjnové dovolené na chalupě, bedel bylo po lesích plno. 

A všebarevného listí, kapradí a ostružiní taky. 

Pro podklad jsem zvolila metodu "sashiko patchwork" - na zadní díl a vatelínovou výplň se pokladou zbytky látek, našpendlí a jen tak ledabyle ručně prošijou. 

Nejdřív jsem si říkala, že jsem to s tou ledabylostí přehnala... :-)

Ale když jsem pozadí ořízla a olemovala, tak jsem je vzala na milost a přidala vyšívané  hlavičky bedel. 

Vyšívala jsem lněnou nití a melírovanou DMC Mouliné.

Taky ledabyle :-), ale kupodivu "kolečka ve čtverečku" vyšly podle mých představ. 

Do zaječích...

bere zajíc na kabelce se starých riflí a zbytků koženky.

Asi taky při úplňku nemůže spát...

Na pinterestu mě zaujal jednoduchý styl vyšívání - vlastně jen obyčejné volné stehování, které sleduje obrysové linky. Posléze jsem byla poučena, že se jedná o japonskou výšivku sashiko.

Nejvíc mě bavila tráva bez ladu a skladu :-). Určitě tuto techniku ještě někdy použiju - třeba na obrázky, ale to už zvolím jemnější podkladový materiál a ne tak výrazné barvy. 

Kočičky pro paní inženýrku

Zní to docela jarně, že? Ale bude to o opravdových kočičkách. Opravdových vyšívaných.

  

Vyšívala jsem je někdy před 12, 13 lety během letní dovolené na chalupě, to mi ještě oči sloužily dobře, teď už je raději šetřím a dneska bych něco takového určitě nedala. Bývalá kolegyně kočkomila Ola vždycky obdivovala titěrnou práci, které by sama údajně nebyla schopna („To je jen pro vás ve znamení Panny.“), tak jsem dala (opět nerozvážný bičošijící) slib, že na padesátku něco takového ode mne dostane. Kočičky čekaly zarámované ve sklepě až do roku 2010, kdy je skutečně dostala.

 Na Olu si vzpomenu vždy, když jím pohanku se slaninou a červenou řepou, to mě naučila ona, mňam :-). Jednou jsme šly spolu po městě a už z dálky se na ni usmíval sympatický mladík, úplně ji provrtával očima a když přišel blíž, řekl pomalu hlubokým hlasem: „Dobrý den, paní inženýrko.“ To nás dostalo, protože když si představíte typickou „paní inženýrku“ a pak si představíte její pravý opak, tak to je přesně Ola. Jo, je inženýrka, ale v životě by vás nenapadlo ji tak oslovit. Navíc povídám: „Mmmm, kdo to byl?“ A ona: „No, abych pravdu řekla, tak vůbec nevím…“ :-) Přezdívka „paní inženýrka“ jí už zůstala, aspoň  mezi námi děvčaty.

Taky vzpomínám, jak jsme spolu šly z Pražma na Travný. V zimě, sněhu do půl stehen, bořily jsme tvrdou krustou a ani jsme nevěděly, kde vlastně jsme. Ola totiž zásadně chodila mimo značky… Nakonec jsme se (doslova) skutálely s  kopce dolů. Promočená, vyčerpaná, s botama plnýma čvachtající ledové vody jsem uviděla pařez a sedla jsem si na něj s tím, že tady prostě umřu a hotovo. Fakt mi to bylo jedno, byla jsem klidná a smířená. Jenže Ola zavelela, že musím pochodovat, abych si tu vodu v botách zahřála, tak jsem šla. A fungovalo to. Za chvíli mi v botách čvachtala teplá voda, která přes goretex vsákla ven. Byly jsme na silnici v Morávce (hurá, civilizace!), na obloze se objevilo slunko a má nálada se otočilo a 180°. Pomohl tomu i hlasitý zpěv – písnička Jaromíra Nohavici „Ahoj slunko, tobě to teda dneska sekne, včera mi bylo smutno, ale dneska už je zase mírně pěkně…“, to je můj spolehlivý vyprošťovák :-).  A  protože náš dosavadní výlet se nám najednou zdál příliš krátký, vylezly jsme na Prašivou a po horké polévce jsme skončily v Komorní Lhotce a nakonec šťastně doma.

 Ať je teď Ola kdekoli, přeju ať se jí daří a díky za vše! Sporťák (ona už bude vědět :-) )

Když dřímající Prastarý střeží své nestvůry...

Hrajete Arkham horror? 

My jsme této deskové hře  propadli už před lety a stále nás to drží. Je kooperativní, což bylo hlavní kritérium při jejím nákupu. Nerada totiž druhým hráčům škodím, což je u většiny her dost velká nevýhoda. Tak si užívám, že tady hrají všichni hráči společně, jako jeden tým bojují proti Prastarému a snaží se zachránit město Arkham před zkázou. A že těch hrozeb je! Těžko porazitelní Prastaří, houževnaté nestvůry, víry a brány do jiných světů, omezení daná kartou mýtu, která určuje podmínky pro jednotlivá kola hry, nebo prachobyčejná smůla při střetnutí v některé z městských čtvrtí.

Hra je nádherně graficky zpracovaná a neustále proměnlivá, nikdy nevíte, co se zrovna přihodí a jak se bude příběh a vaše postava vyvíjet. Nevýhodou je, že pravidla jsou složitá, takže když někdy hrajeme po práci, tak se kolikrát ztratí v čase a prostoru nejen naši detektivové ve hře, ale i my v reále :-).

Přiznám se, že někdy při hraní i kooperativně švindlujeme :-). Ale pokaždé si dáváme předsevzetí, že tentokrát to fakt bude bez švindlu! Abychom pokušení lépe odolávali, vyšila a ušila jsem losovací pytlík na nestvůry, střeží je Prastarý Cthulhu:

Jsem zvědavá, zda to pomůže :-)

Více o hře zde