Všehochuť drobností

Velký a malý

Konečně začíná jarní chalupářská sezóna a dá se fotit na zahradě.

Polštářky jsou opět šité ručně technikou "english paper piecing", která mě moc baví, což se projevuje tím, že v šuplíku mám několik "rozdělánek" ušitých touto metodou, které čekají na prošití.

Prošívání totiž není moje silná stránka, ale nevadí, není všem dnům konec :-).

Plánů a předsevzetí mám spoustu, času už méně, ale aspoň se mám pořád na co těšit - taky máte velkou radost, když se něco nového naučíte? 

Lososovka

Venku je jaro, chodí se v tričku, ale přece jen přidám ještě pár zasněžených fotek.

Další ze série půlených čtverců, tentokrát se mi zalíbila puntíková lososová a vznikla deka, pro kterou mě zatím nenapadl lepší název než „Příjemná“, protože se mi na ni příjemně kouká :-).

Velikostí i  na pohled je to deka holčičí, je podšitá lososovým fleecem (taky příjemným :-) ) a dovnitř jsem nacpala i bavlněný vatelín, takže je docela výhřevná. Na chalupě za chladných večerů přijde určitě vhod!

Bobři a mývali

se objevili na mém 3. a 4. patchworkovém výtvoru v životě.

Nejen přední díly jsou šité a prošité ručně, ale i celé polštářky. Šicí stroj jsem před 2 lety měla docela čerstvě a tehdy jsem ještě nenašla odvahu ho vyzkoušet :-).

Vzpomínám si na začátečnické rozechvění při výběru vzoru a látek... Marně se snažím vybavit, proč jsem se do patchworku vlastně pustila. Fakt nevím, co mě k těmu táhlo, ale každopádně jsem mu propadla.

Bacha na něj! Je silně návykový!!! :-)

Méďa

Hračkopolštářek vycpaný nacupovanou línou pěnou, takže krásně péruje.

Rok a půl starou (mladou :-) ) Aničku nejvíce zaujal čumáček a bříško, ale byla zklamaná, že po zmáčknutí medvídek nepískal.

 Tak  musela nastoupit interaktivní teta a pískat a bručet za méďu :-).

Šišatá hvězda

Mám rozpracováno a naplánováno několik dlouhodobých projektů, tak mi chybí dobrý pocit z dokončeného díla.  O víkendu jsem se rozhodla to napravit, využila jsem jednoho zvrzaného polštářku a přetvořila jsem jej do tašky – obludy :-) Na to, že jsem ji plánovala jako tašku do práce, je výsledných 43x46 cm fakt hodně, vejde se do ní oběd pro několik osob :-)

Ale je pohodlná a nosí se báječně.

 Polštářek před rokem dopadl takto:

 Doufám, že dobře slouží a přináší dobrou náladu.

A nejen on sám, ale i jeho brácha:

 Jedna ze základních pouček pana Martina Pawery - učitele ve výtvarce, kam jsem před pár lety chodila – totiž zněla: „Každý obraz by měl mít sourozence“. Aplikuju to i na polštářky :-)

Kočičky pro paní inženýrku

Zní to docela jarně, že? Ale bude to o opravdových kočičkách. Opravdových vyšívaných.

  

Vyšívala jsem je někdy před 12, 13 lety během letní dovolené na chalupě, to mi ještě oči sloužily dobře, teď už je raději šetřím a dneska bych něco takového určitě nedala. Bývalá kolegyně kočkomila Ola vždycky obdivovala titěrnou práci, které by sama údajně nebyla schopna („To je jen pro vás ve znamení Panny.“), tak jsem dala (opět nerozvážný bičošijící) slib, že na padesátku něco takového ode mne dostane. Kočičky čekaly zarámované ve sklepě až do roku 2010, kdy je skutečně dostala.

 Na Olu si vzpomenu vždy, když jím pohanku se slaninou a červenou řepou, to mě naučila ona, mňam :-). Jednou jsme šly spolu po městě a už z dálky se na ni usmíval sympatický mladík, úplně ji provrtával očima a když přišel blíž, řekl pomalu hlubokým hlasem: „Dobrý den, paní inženýrko.“ To nás dostalo, protože když si představíte typickou „paní inženýrku“ a pak si představíte její pravý opak, tak to je přesně Ola. Jo, je inženýrka, ale v životě by vás nenapadlo ji tak oslovit. Navíc povídám: „Mmmm, kdo to byl?“ A ona: „No, abych pravdu řekla, tak vůbec nevím…“ :-) Přezdívka „paní inženýrka“ jí už zůstala, aspoň  mezi námi děvčaty.

Taky vzpomínám, jak jsme spolu šly z Pražma na Travný. V zimě, sněhu do půl stehen, bořily jsme tvrdou krustou a ani jsme nevěděly, kde vlastně jsme. Ola totiž zásadně chodila mimo značky… Nakonec jsme se (doslova) skutálely s  kopce dolů. Promočená, vyčerpaná, s botama plnýma čvachtající ledové vody jsem uviděla pařez a sedla jsem si na něj s tím, že tady prostě umřu a hotovo. Fakt mi to bylo jedno, byla jsem klidná a smířená. Jenže Ola zavelela, že musím pochodovat, abych si tu vodu v botách zahřála, tak jsem šla. A fungovalo to. Za chvíli mi v botách čvachtala teplá voda, která přes goretex vsákla ven. Byly jsme na silnici v Morávce (hurá, civilizace!), na obloze se objevilo slunko a má nálada se otočilo a 180°. Pomohl tomu i hlasitý zpěv – písnička Jaromíra Nohavici „Ahoj slunko, tobě to teda dneska sekne, včera mi bylo smutno, ale dneska už je zase mírně pěkně…“, to je můj spolehlivý vyprošťovák :-).  A  protože náš dosavadní výlet se nám najednou zdál příliš krátký, vylezly jsme na Prašivou a po horké polévce jsme skončily v Komorní Lhotce a nakonec šťastně doma.

 Ať je teď Ola kdekoli, přeju ať se jí daří a díky za vše! Sporťák (ona už bude vědět :-) )