La Passacaglia II.

Dokončená třetí velká růžice:

Ufff... Bude to ještě větší divočina než jsem si myslela! :-)

Limetková kuchyně

Takhle vypadala kuchyně na chalupě původně:

Je to místnost velká (nebo spíše malá :-) ) 3,4 x 2,9 metrů a navíc uprostřed je poklop zakrývající vchod do sklepa, takže bohužel linka s výhledem do zahrady,  který by se mi moc líbil, nepřipadala v úvahu. 

Veškeré vybavení jsme vyhodili a začali od podlahy, nové omítky a také přívodu vody, což bylo po roce užívání chalupy bez vody (čerpali jsme ji každý týden ze studny do velkého barelu ) něco naprosto úžasného! :-)

Kachličky Majolika, to byla láska na první pohled. Jenže co dobrat k tak složitému vzoru? Zvítězil ořech s vanilkou a pro kontrast limetka (jak jinak u někoho, kdo ujíždí na zelené :-) )

Hodiny a barové židličky, to byla taky láska na první pohled :-)

Kuchyň sice nepůsobí moc chalupářsky, ale ona ta chalupa není klasická chalupa, ale spíše malý domeček z roku kolem 1920, který vznikl patrně jako výminek s jedním pokojem, kuchyňkou a chlívkem.

A časem se určitě zabydlí a chytne tu správnou patinu.

La Passacaglia I.

Je ručně šitá technikou EPP (english paper piecing), tj. přes papír. Více o ní třeba tu nebo tu. Barevně se mi moc líbí tato.

Aby to byla opravdová machrovinka, je dobré používat "fussy cuting", tedy vybírat ze vzorovaných látek určitá místa a různě je skládat k sobě. Jenže já na vzorované látky moc nejsem, tak to lepím jak to jde.

Zatím mám hotové dvě velké růžice a třetí rozdělanou. Každá z nich jednotlivě se mi líbí, ale připadají mi "každý pes jiná ves" a vůbec mi není jasné, jak to pak bude pasovat dohromady, vypadá to na pořádnou divočinu! :-)

Nejradši bych z těch tří růžic udělala tři deky :-).

Džínový recyklát

Minulý týden jsem se na blogu odmlčela, a to z dobrého důvodu – dovolené! Deset dnů strávených bez počítače a internetu na chalupě bylo balzámem pro duši. Občas se fakt potřebuji „odlidnit“ :-) Počasí bylo… různé – při příjezdu 28. dubna jsme odházeli od dveří sníh…

ale pak občas i zasvitlo slunko a konečně došlo na zahradnickou zástěru.

Šila jsem ji podle úžasného návodu a kupodivu, ač jsem (zatím! :-) ) nezdatná švadlenka, to šlo docela dobře a rychle.

Kdybych to nešila pro sebe, určitě bych si s vypracováním vyhrála, ale takhle jsme si užívala toho švunku – inspirace-stříhání-šití, fik fik a bylo hotovo. 

Zástěra je pohodlná a praktická, a tak rozloučení se starými džínami a košilí ani moc nebolelo :-).